Začalo to šatníkem plným oblečení, ve kterém jsem se cítila neviditelná.
Měla jsem práci v korporátu, kde se ode mě očekávalo určité vystupování. Kupovala jsem značky, které byly "správné", ale pokaždé, když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem kostým, ne sebe.
Až jednou kolegyně řekla: "Víš, že v tom modrém vypadáš mnohem líp než v té černé, co nosíš pořád?" Byla to banalita. Ale trefila mě.
Začala jsem zkoumat, proč některé barvy fungují a jiné ne. Proč některé střihy dodávají sebevědomí a jiné dělají neviditelnou. Zjistila jsem, že za tím stojí jasná pravidla – proporce, barvy, kontrast. A že když je znáte, oblékání přestane být loterie.
